O tom, proč si někdy stárnoucí rodiče více váží „vzácných“ návštěv než každodenní pomoci
Možná to znáte: o rodiče se staráte pravidelně, řešíte léky, nákupy, lékaře, telefonáty, drobnosti, které drží život pohromadě. A pak přijede sourozenec, který bydlí daleko — na chvíli, s úsměvem a dárkem. Rodiče se rozzáří, opakují, jak je „hodný“, jak na ně myslí… a ve vás se ozve něco nepříjemného: smutek, vztek, hořkost.
Není to malichernost. Je to lidská reakce na dlouhodobou zátěž, která často zůstává bez uznání.
Proč rodiče někdy „víc drží“ s tím, kdo je dál
Někdy to vypadá, jako by rodiče přehlíželi toho, kdo je nablízku a idealizovali si toho vzdáleného. Často za tím ale nebývá záměrný nevděk . Může za to spíš několik běžných psychologických mechanismů:
Vzácnost má větší emoční náboj. Krátký telefonát nebo návštěva od někoho, kdo se ukáže ojediněle je vybočením z rutiny a právě proto může působit silněji než každodenní přítomnost.Každodennost se stává samozřejmostí. To, co je stabilní či rutinní, mozek často přestane vnímat jako „něco navíc“. Podobně jako si běžně neuvědomujeme, co vše pro nás znamená voda z kohoutku, dokud teče.Blízký vztah zažívá i nepohodu. S tím, kdo je nablízku, se řeší realita: únava, limity, neshody, občasné konflikty. Vztah „na dálku“ zůstává často lehčí a bez každodenních třenic si jej snadno idealizujeme.Ale do vztahu pečujícího a opečovávaného někdy vstupují skryté a bolavé pocity
Když pomoc připomíná ztrátu samostatnosti
Pro mnoho starších lidí je těžké přijímat pomoc, protože jim připomíná, že už něco nezvládnou jako dřív. Může se u nich objevit pocit studu, smutek, strach nebo vztek. A ty si bohužel často člověk vybije tam, kde je vztah nejbližší a nejpevnější, tedy u toho, kdo pečuje nejvíc.
Někdy pak rodiče raději „utíkají“ k nezávaznému kontaktu: k rozhovorům, které nejsou zatížené tím, kdo co nezvládá, kdo musí koho prosit, kdo koho kontroluje.
Pečující často nesou dvojí zátěž: péči i osamění v ní
Kromě únavy a času, se kterými pečující nejčastěji bojují je tu ještě jiný druh zátěže: emoční cena. Pečující někdy balancují mezi láskou a povinností, loajalitou a vyčerpáním. Může se přidat i pocit viny („Měla bych to zvládat líp.“), křivda („Proč je to pořád na mně?“) nebo strach („Co bude dál?“).
A pokud mají sourozence, vzniká často další napětí:
- ten vzdálenější může prožívat vinu, že není k dispozici,- ten bližší může prožívat nespravedlnost, že se „automaticky počítá“, že vše zařídí.Co může pomoct, když se cítíte nedocenění
Neexistuje jeden správný postup. Ale pár kroků bývá užitečných a současně realistických.
1) Pojmenujte si, co přesně vás bolí. Je to chybějící poděkování? Nerovnoměrná dělba péče? To, že vaše námaha není vidět? Čím konkrétnější budete, tím lépe se s tím dá pracovat.
2) Zkuste mluvit o potřebách, ne o vině. Místo „Ty si mě nevážíš“ někdy lépe funguje:
„Potřebuju slyšet, že to, co dělám, má smysl. Pomůže mi, když mi to občas řekneš.“ „Když se péče bere jako samozřejmost, cítím se vyčerpaně.“
3) Nastavte malé, ale pevné hranice. Hranice nejsou trest. Jsou způsob, jak péči udržet dlouhodobě. Například: „Každý pátek už nezvládnu nákupy. Potřebuju, aby to někdo převzal / abychom objednali dovoz.“
4) Zapojte sourozence konkrétními úkoly. „Pomoz mi víc“ je často příliš neurčité. Zkuste spíš:
„Můžeš každý týden zavolat a vyřídit s rodiči léky?“„Můžeš jednou měsíčně řešit papíry/účty?“„Můžeš přijet na víkend, abych si odpočinula?“5) Připomeňte si, že uznání není luxus. Poděkování a respekt nejsou rozmar. Pro pečující je to často základní „palivo“, aby mohli pokračovat bez toho, že vyhoří nebo se vztahy v rodině pokazí.
A pokud to nejde „vykomunikovat“…
Někdy se i při velké snaze nic nemění. Tehdy může být podpůrné probrat situaci s někým nestranným. Člověk na to přestane být sám a může si utřídit, co pro něj je ještě únosné, a co už ne.
Pokud se staráte o blízkého a cítíte, že je toho na vás příliš a trvá už to dlouho, můžete využít podporu Terapeutické linky Sluchátko. Společně s psychoterapeutem zde můžete hledat, jak situaci unést o něco lépe, jak mluvit o hranicích a jak neztratit ze zřetele i sebe.
Nebuďte na to sami.